Banes Motor České Budějovice
18.06.2010, Tomáš Kučera

Za sedm let mistrem světa, příběh Františka Vacovského

Č. B u d ě j o v i c e - Titul světových šampiónů z roku 2010 byl velkým překvapením pro celý český hokejový národ. Asi nikdo by ještě před pár měsíci nevěřil, že mezi mistry světa bude třeba Petr Gřegořek. Ale už legendární František Vacovský, který před několika dny oslavil ve zdraví 84. narozeniny, se stal v roce 1949 mistrem světa poté, co se hokeji věnoval teprve sedm let a v lize odehrál do té doby jen 16 zápasů! Z písecké řeky se za rekordně krátkou dobu dostal až na samotný hokejový Olymp.

Začátky u řeky Otavy

Novináři často nazývají své sportovní příběhy pohádkou, ale málokdy tohle pojmenování sedne tak dobře, jako při vzpomínání slavného jihočeského obránce Františka Vacovského. „Od malička jsem se věnoval všem možným sportům, dělal jsem atletiku, hrál fotbal a dost mi to šlo,“ vzpomíná a dokazuje svá slova výstřižky z dobového tisku, kterých má plná alba. „Chodili jsme taky s kamarády z fotbalu bruslit na výběrové hřiště, kde majitel vybíral korunu nebo dvě. A my, abychom tam mohli bruslit zadarmo, jsme večer to hřiště uklízeli,“ vybavuje si úplné začátky. O skutečný hokej ale vlastně nešlo až do té doby, než ho v patnácti letech oslovili kamarádi z hokejového dorostu, kterých bylo na zápas ve Strakonicích málo. „Půjčili mi hokejku, protože tu jsem neměl, postavili mě do obrany a bylo to,“ popisuje dnes už lehce úsměvnou historku, kterak si poprvé zahrál opravdový hokej.

Neskutečný raketový start do skvělé kariéry tím teprve začal. „V Písku se kolem hokeje udělala skvělá parta. Dostali jsme se až na celostátní hry mládeže do Prahy, kde jsem hrál poprvé proti pozdějším kolegům z ligy a reprezentace.“ A když skončila druhá světová válka a rychlý a šikovný obránce už dávno mastil hokej za muže Písku a patřil k nejlepším, rozhodl se František, od mládí zvaný Orsi podle slavného italského fotbalového mistra světa z roku 1934, nastoupit na vojnu.

„Nastoupil jsem do útvaru v Českých Budějovicích a měl jsem veliké štěstí. Náš velitel byl velký sportovec a pouštěl nás na fotbal i na hokej,“ popisuje roky v zeleném, jež strávil v jihočeské metropoli, odkud dojížděl na hokejové zápasy do Písku, kterému pomohl k postupu do divize. To už se u soutoku Malše s Vltavou o šikovném obránci dobře vědělo i v ligovém týmu Stadionu, jak se tehdy nejslavnější českobudějovický hokejový klub nazýval. Slovo dalo slovo a Vacovský v roce 1946 natrvalo z Písku přestoupil. V Českých Budějovicích dostal práci a navždy se v nich usadil, i když srdce „Písečáka“ rozhodně nezapře.

Ligový křest v Českých Budějovicích

Ve dvaceti letech nastoupil k prvnímu ligovému zápasu proti Podolí a zápasy na jeho kontě přibývaly. V Českých Budějovicích byl tehdy postaven zbrusu nový stadion s umělou plochou, teprve druhý v českých zemích, a na týmu Stadionu České Budějovice to bylo znát, zlepšoval se mílovými kroky a benjamínek z Písku si počínal skvěle. Ve starých novinových referátech se to chválou na mladíka v obraně jen hemží. Do týmu s borci jako byli bratři Píchové, Mizera, Vávra, Charypar nebo tehdy už rutinér jihočeského ledu Slávek Aibl skvěle zapadl a ihned si získal stabilní místo, což tehdy nebývalo snadné. „Hráli maximálně čtyři obránci a šest útočníků, takže nebylo lehké se prosadit. Ale já měl štěstí, někdy jsem na ledě strávil i tři čtvrtě zápasu,“ popisuje poválečné hokejové doby.


Tým AC Stadion České Budějovice v roce 1948, Vacovský v dolní řadě druhý zleva

První tři ligové sezony odehrál kompletní, ale tehdy to dalo dohromady pouhých šestnáct zápasů, přestože gólů dával i jako obránce dost, ten ligový mu stále chyběl. V prosinci 1948 hráli Jihočeši s tehdy takřka nepřemožitelným LTC. Pražské mužstvo se jen těžko vyrovnávalo s měsíc starou ztrátou několika hráčů, s nimiž se nad kanálem La Manche zřítilo letadlo. „Tak už to v životě bývá, že tragédie jednoho je štěstím druhého. Po obráncích byla tehdy sháňka, protože při neštěstí zemřeli tři vynikající beci. Po tom vzájemném zápase s LTC jsme přespávali v Praze a ráno mě probudili funkcionáři s tím, že v Praze zůstávám a nastoupím za LTC proti týmu Paříže,“ vybavuje si přelomovou událost. LTC a reprezentace, to bylo totiž prakticky totéž. Obvykle v mezinárodních zápasech hrálo nejprve se soupeřem o některé hráče vylepšené LTC a stejný celek pod hlavičkou národního týmu třeba hned druhý den.

I díky bodyčeku až na mistrovství světa

První oficiální reprezentační zápas, za nějž se považoval jen ten, před kterým hrála hymna, si tak dvaadvacetiletý František připsal po několika mezistátních duelech až v lednu roku 1949 v Rakousku. I dnes ten zápas má před očima a bez mrknutí oka vyjmenuje celou tehdejší sestavu. „Ten zápas jsme začali špatně, ale pak na nás Vovka Zábrodský v kabině zvýšil hlas a nakonec jsme pohodlně vyhráli 8:2.“ Vacovský branku nedal, ale upozornil na sebe jinak.

„Tehdy ještě nebyl schválený bodyček, rozhodčí to pískali jako faul. Ale když na mě jel v samostatném úniku jejich nejlepší hráč, počkal jsem si na něj, nastavil mu kyčel a ten udělal takový kotrmelec, že ho z ledu odnesli na nosítkách. Soudce mě okamžitě vyloučil. Jak jsem tak seděl na trestné lavici, vidím, že ke mně přichází šéf hokejového svazu Loos. Myslel jsem, že je to můj konec v reprezentaci, ale on mi naopak řekl, ať se zastavím v Praze pro reprezentační koženou bundu. Právě tu, kterou si jako repliku letos nechávali ušít reprezentanti do Německa,“ popisoval Vacovský momenty, které mu zajistily start na mistrovství světa.

Zlatý triumf jako životní zážitek

Až v samotném Stockholmu oznámili vedoucí Vacovskému, že jeho bodyček byl uznán pravidly jako dovolený, a tak ho mohl zkoušet i proti nejlepším hráčům světa. Do Stockholmu jelo jádro týmu z LTC, ale už také čtyři borci z Budějovic. Kromě Vacovského ještě další mladík Jiří Macelis a dva protřelí útočníci Čeněk Pícha a František Mizera. „První zápas se Švédy se hrál na nějakém vedlejším stadionu, ale ostatní se hrály na olympijském fotbalovém, podobně jako letos v Německu,“ nachází mistr světa zpřed šedesáti let další podobnost se současností. „S domácími jsme první zápas prohráli, ale pak už jsme zapnuli a dotáhli to až do zlatého konce.“

V knižních publikacích a dalších pramenech se píše, že Vacovský hrál jen ve dvou zápasech šampionátu, ten to ale uvádí na pravou míru: „Hrál jsem ty zápasy všechny, kromě finále. Samozřejmě obvykle jen pár minut, hlavní tíha ležela na jiných. Před finále na mě ale uhodil Vovka Zábrodský, jestli prý přestoupím do LTC. Mě se tam ale třeba narozdíl od Kobranova nechtělo, a tak já jsem si přímo ve finále nezahrál a Kobranov ano,“ popisuje zajímavé pozadí triumfu. „I tak jsem toho tam odehrál dost, takový Míla Charouzd se třeba ani jednou nesvléknul do dresu a je taky mistr světa, hlavní bylo, že se vyhrálo, na ty věci kolem člověk zapomene a zůstane mu jen ten báječný pocit z vítězství.“

Následovala jízda lodí a vlakem domů, už od hranic nabírala souprava obrovské zpoždění, všichni chtěli vidět mistry světa, pražské ulice se naplnily jako po všech hokejových triumfech našeho malého národa. Slavnou jízdu zpřed šedesáti let už dnes pamatují jen čtyři žijící členové kádru – ve Švédsku bydlí Vladimír Zábrodský, Vladimír Kobranov zase ve Švýcarsku, v Praze Augustin Bubník a nedaleko řeky Vltavy v Českých Budějovicích i Jihočech František Vacovský. A je možné, že v New Yorku ještě žije Zdeněk Marek, který přímo na mistrovství emigroval.


Tým mistrů světa 1949, Vacovský čtvrtý zleva v horní řadě

...

Příště o tom, jak František Vacovský unikl politickým procesům s hokejisty, jak získal s Českými Budějovicemi jediný titul mistra ligy v historii, jak unikl leteckému neštěstí a jak se z něj stal úspěšný trenér.

Sociální sítě

Branky a nahrávky: 5. Remeš (Vachun, Lev), 6. Pitel (Willmann), 29. Vachun (Mar. Kříž, Hoch), 31. Pitel (Willmann, Hoch), 39....